Štědrý večer v Pekingu

Vánoční mše po čínsku

Neměly jsme žádný plán. Jen pár maličkostí pro naši čínskou rodinu.

Přestože město je ve vánočním už nejméně měsíc, v nákupních centrech, stejně tak, jako v těch českých, jsou slyšet vánoční písně, od Rolniček po Johna Lennona a všechny výlohy, ale i okna v mnoha školkách, fitness centrech nebo třeba kancelářích zdobí Santa Clausové, nějak nás ta správná vánoční nálada ne a ne chytit. Až včera…

„Terezina učitelka, Jacquelline (každý Číňan i má své „západní“ jméno), je katolička a tak nás pozvala na štědrovečerní mši do svého kostela.“

A to nás obě dostalo. Úplně. Už když jsme se blížily k té veliké moderní a hranaté stavbě, viděly vysoký zářící strom, davy lidí a dobrovolníky v santovských čepičkách, byla jsem dojatá.

Vánoční atmosféru nedokázal zrušit ani poněkud kýčovitý neonový nápis Chistian Church, latinkou i ve znacích, který připomínal spíš vývěsní štít nějakého hotelu, a ani nafukovací Santa na schodech do kostela.

Byl to zvláštní mix vánočních prvků Evropy a Ameriky v čínském kostele… Lidé stáli v poklidu ve frontách a čekali, až budou moci dovnitř. Dveře do kostela se otevřely a vycházel průvod ministrantů se světýlky.

Později se ukázalo, že to byli členové pěveckého sboru, to jsem v tu chvíli ještě nevěděla. A za nimi dav lidí. Skončila předchozí mše. Hraje Tichá noc, Jacquelline někam volá, já zběsile fotím přes plot, Tereza začíná brečet a jen se dívá.

Kostel pro více než tisíc lidí

Číňanka ve žluté bundě nám přes plůtky podává tři karty s nápisem Dobrovolník. Nedosáhne. Pomůže člen

bezpečnostní služby, karty od ní vezme, donese nám je a ukáže, kudy máme jít. Obcházíme frontu, otáčím se po lidech. Jsou tu všichni.

Mladí, staří, malé i větší děti. Všichni trpěliví a zjevně ve výjimečné náladě. Procházíme bezpečnostní kontrolou.

Tašky rentgenem, Tereze zabavují vodu, my rámem. Tak, jako do metra nebo třeba do muzea.

Akorát tam teda nezabavují vodu. Vcházíme dovnitř zadním vchodem, do zázemí dobrovolníků. Všichni v santovských čepičkách, většina nám přeje veselé Vánoce čínsky, někteří anglicky.

Jacqelline se s někým zapovídá a jdeme. Hýbat se začala i fronta. Přidáváme se k davu a vcházíme… Obrovský prostor, bez oltáře, s květinovou výzdobou a pódiem.

Na velkém plátně se střídají obrazy Ježíše a Tichá noc v podání slavných světových pěvců. Přichází ke mně jedna z dobrovolnic a nabízí mi překladač. S díky si krabičku se sluchátky beru. Hurá, budu rozumět.

Usedáme do lavice asi někde v prostřední řadě. Teď už máme, navzdory úsměvům na tváři, trochu červené oči obě. Jacqelline se také usmívá, naše rozpoložení ji moc těší.

Děkujeme jí.

Vedle mě usedá jakýsi pán, přeje mi Merry Christmas a plynulou angličtinou se ptá, odkud jsme a jestli mluvím čínsky. Je z Harbinu, úplně na severu a je učitelem čínštiny tady v Pekingu.

Přichází sbor

Světla zhasnou a ozvou se první tóny klavíru. Na obrazovce vidíme pianistku, na kterou z desáté řady bohužel naživo nedohlédneme. Je krásná a krásně taky hraje.

Síla sboru je obrovská a okamžitě vás zcela pohltí. Nevím, jestli jsem dokonce neměla celou dobu otevřenou pusu.

Přichází kazatel. Je oblečen civilně, má jenom rudou šálu. Přečte úryvek z Bible a uvítá svého kolegu.

Ten nám povypráví o zrození a životě Ježíše Krista, o tom, že si nevybral žádnou bohatou ani důležitou rodinu, narodil se ve chlévě, chtěl být obyčejným člověkem, o tom, že je tu s námi stále, o tom, jak přijal a nesl svůj kříž.

Ačkoliv kázání vůbec nebylo dlouhé, myšlenky mi utíkaly jinam, každou chvíli jsem si uvědomila, že neposlouchám, že přemýšlím o svém vlastním životě, v němž mám být opravdu za co vděčná.

Na závěr mluví o radosti, o tom, že máme oslavovat život… Tak, jako tanečnice, jež právě přicházejí. Tančí s vějíři v duhových barvách a já už nebrečím, ani se nevypínám.

Je to nádherné. Přichází sbor a gospely v čínském podání. Po každé písni lidé tleskají. Usmívám se, pán vedle mi ukazuje program ve znacích a říká, kde právě jsme.

Kýčovitý Santa Claus a definitivní dojetí

Opět přichází kazatel. Nevím, co říká, překladač jsem si vypnula. Chci jen nasávat atmosféru, slova už nejsou důležitá. Poslední píseň a závěrečná řeč.

Tu slyšet chci a opravdu hodně mě překvapí. Kazatel mluví o tom, že Vánoce jsou časem obdarovávání, díky darům se měl Ježíšek do čeho zabalit, aby mu nebyla zima, díky darům měla rodina co jíst. Dnes nosí dárky Santa. K Vánocům prostě patří. A Santové jsou i tady, a mají pro nás dárek, už přicházejí.

Krásné Vánoce všem! Sbor zpívá We wish you a Merry Christmas a mezi kostelní lavice vchází desítky Santů. Vidím jejich čepičky a červené kostýmy a na vteřinu si pomyslím, že je to vážně strašný kýč. Že tohleto snad ne! A pak začnou rozdávat balíčky se sladkostmi. Smějí se, smějí se i všichni kolem.

Všichni si přejí veselé Vánoce a kýč se rozplynul. Zůstala jenom radost, úsměv a definitivní dojetí… Odcházíme, třesu si rukou snad s každým, směju se…

Prožívám svůj čínský Štědrý večer…