Šanghaj Ve Dvou Dnech: Protřepat, Nemíchat!

Po více než měsíci stráveném v Pekingu nastal ten správný čas vyrazit objevovat i jiná místa v Číně. První volba?

Jednoznačně Šanghaj. Je to sice 1 200 km, což se zdá na víkend dost daleko, ale rychlovlakem jste tam za 4,5 hodiny. A to už tak moc není. A jaká Šanghaj je? Mýma a Terezinýma očima takováto:

Vezměte New York, Londýn, Paříž a přímořské letovisko, řízněte to trochou asijského chaosu a přidejte historickou Čínu takovou, jakou ji znáte z filmů nebo knížek. Protřepat, nemíchat. Taková je Šanghaj.

Alespoň z našeho rychlého pohledu víkendových turistek.

Jsme v New Yorku, napadlo nás, už když jsme v taxíku míjely první osvětlené mrakodrapy.

A když se před námi objevil zářící a blikající Pudong, centrum šangajského byznysu, s mrakodrapy, na jejichž stěnách běžely nejrůznější reklamy, ale i snímky přírody či klasické velké srdce I love Shanghai, navzdory tomu nápisu jsme pozorovaly Manhattan křížený s nočním Times Square.

Podvečerní promenáda a protivný personál

Když jsme se prokousaly procedurou na recepci hotelu, zapomněly na protivně důležitého recepčního, a zkontrolovaly výhled z pokoje, vyrazily jsme za prvním poznáním a taky na večeři.

Na slavnou promenádu Bund jsme to měly asi tak pět minut.

A na téhle kolonádě podél řeky, jsme se (navzdory zářícímu Times Square a Manhattanu na druhé straně) okamžitě cítily jako na večerní procházce po návratu z pláže. Korzující mix místních a turistů, lidé opření o zábradlí a kochající se tím neuvěřitelným výhledem, posedávající na lavičkách a obrubnících, dvacet stupňů a voda před námi… To nemohlo dopadnout jinak.

Zavřít se do restaurace?

Nikdy! Míjíme nejbližší obchod s pestrou nabídkou teplých i studených „jídel do ruky“. Volba padla na cosi, co se zdálo být naším řízkem, klasické čínské plněné placky a lahev piva.Piknik na schodech neměl chybu a my byly na dovolené. Se vším všudy. A pivo jsem musela jít koupit ještě jedno.

Snídaně naše nadšení zase trochu oslabila. Navzdory tomu, že hotel zablokoval na kartě částku o dost vyšší, než byla cena bydlení (celkem logická záloha na případnou snídani, kterou jsme v ceně neměly, a taky na konzumaci z minibaru), jsme musely zaplatit hotově u vchodu do restaurace.

To mě trochu překvapilo a ne úplně příjemně naladilo. Ale co.

Výběr byl pestrý, káva dobrá a výhled neskutečný. Číšníci nicméně potvrdili náš dojem ze včerejší procedury na recepci.

Chcete-li pracovat zrovna v tomhle hotelu, musíte v první řadě nemít rádi jeho hosty a dávat jim to nepokrytě najevo. Ignorujte je, a když požádají o příbor či doplnění sklenic k džusům, protáhněte obličej, zaúkolujte kolegu, který možná za pět minut skleničky dovalí. Stane se. Čínský standard to ale naštěstí úplně není.

Vyrážíme na přívoz, který nás převeze na druhou stranu – k mrakodrapům Pudongu. A Šanghaj je zase jiná. Nejdeme po kolonádě, ale po ulici pod ní.

Historické budovy, tak trochu paláce londýnsko – pařížského stylu, Výlohy Chanel čí Bulgari, banky, instituce. Evropa jak vyšitá. Při pohledu zpátky, směrem k hotelu, několik vysokých cihlových baráků – že by zas trocha New Yorku?

Po dvaceti couracích minutách, kus po ulici, kus po promenádě, a pozorování asi tak dvaceti fotících se nevěst – to je v Číně snad národní sport – fotí se už týdny před svatbou a možná týdny po ní, jsme u pokladny lodi. Cena převozu přes řeku nás celkem šokuje.

Opravdu 2 RMB?

Ptá se Tereza nevěřícně pokladní, jestli se náhodou nepřeslechla. Pokladní přikyvuje, my platíme 6,60 Kč za osobu a po deseti minutách jízdy jsme na druhé straně.

Šanghaj z ptačí perspektivy

Čím jiným začít, než pohledem z výšky… A odkud jinud, než ze zdejší nejvyšší budovy, která je zároveň druhou nejvyšší budovou světa.

Shanghai Tower se tyčí do výšky 561 metrů a vyhlídku najdete ve 121 patře. Terka, coby studentka, platí 80 RMB. Prokazuje se pasem, ISIC má doma, ale v patnácti je to tak nějak uvěřitelné.

Pro mě se snaží koupit normální „dospěláckou“ vstupenku. Pokladní se na mě zkoumavě zadívá, pozoruje, a pak zcela seriózně vypálí: No senior? Jsem konsternovaná!

Dosud jsem si myslela, že vypadám rozhodně na míň, než mi ve skutečnosti je! Mohla jsem ušetřit. Ale má touha prokázat, že jsem ještě mladá holka, byla silnější. „No, no, no.“ Zvolala jsem hlasitě. Na víc jsem se v té chvíli prostě nezmohla, a s radostí, že to zabralo, zaplatila běžné vstupné, tedy 120 RMB.

Bylo docela brzo dopoledne (ránem bych to už nenazývala), a tak jsme nahoru jely hnedka prvním výtahem. Z té rychlosti zaléhaly uši a 121 patro bylo tu. Vážně to mám popisovat? Úžasný!

Pak jsme se tak nějak bezcílně toulaly celou tou čtvrtí, nasávaly atmosféru, obhlížely obchody a vyzkoušely několikery strašně drahé a strašně značkové šaty.Oběd, kávička a pokračujeme v toulání se.

Jsme na promenádě na druhé straně řeky, než včera. Výhled je zase krásný a já mám vedle sebe vážně hezkou holku. Kluci po ní koukají a ohlížejí se. Jedni přišli i požádat, jestli se s nimi vyfotí. Je to úsměvné a hezké.

Tedy jen do chvíle, kdy o fotku žádá asi tak pátý mladík a dva se jí dokonce zeptají, jestli je tady s někým, nebo sama.

To když se zahledím přes řeku a chvíli nejsme spolu. Začíná to být nepříjemné a já si nemohu nevzpomenout na všechny ty chorvatské a italské „plážové inženýry“, kteří nenechají na pokoji žádnou opalující se slečnu. Vracíme se k přívozu a první den je za námi.

Ráno nás snídaně už ničím nepřekvapí. Zvykly jsme si. Následuje check-out, své obří zavazadlo necháváme na recepci, a čeká nás historie – Stará Šanghaj. Jdeme pěšky a bereme to přes Nanjing Road, zdejší nejznámější nákupní ulici. Po pár metrech se Tereza rozhlédne a praví – tohle je prostě Oxford Street. Má pravdu.

Odbočujeme do užší uličky a míříme k Old Shangai. Hodně ulic tu lemují platany a malé krámky se vším možným. Jen poněkud kýčovité asijské vývěsní štíty v kombinaci se všudypřítomnými skútry dávají znát, že nejsme v Evropě.

Čína jako z legendy

A pak najednou Čína.

Krásná, historická, klasická. Když si odmyslíte šílené davy lidí, a představíte si dámy s vysoko vyčesanými vlasy, v barevných dlouhých šatech, procházející se ulicemi nebo plující na lodích mezi domy stojícími na kůlech, a místo tretkáren a Starbucsu vidíte čajovny nebo obchody s potřebami na kaligrafii, máte dokonalý zážitek.

A navíc bez plážových inženýrů.

Terezku zastavují jen čtyři dívky přibližně stejného věku, jako je sama. Zahajují otázkou: Jsi Španělka? Ne, jsem z Česka. Odpovídá.

To nevadí, ony na to. My máme za úkol udělat několik rozhovorů se španělskými turisty. A ty vypadáš španělsky! Na tom něco je.

Za rozhovor, v němž si jazyky procvičily všechny, neboť slečny se ptaly anglicky za použití občasného čínského výrazu a Tereza odpovídala čínsky s nějakým tím pomocným anglickým slovíčkem, obdržela vzorek jakési pálivé omáčky. Zatím jsme neměly odvahu ji ochutnat.

Opouštíme starou Čínu a jedeme do Chrámu jadeitového Buddhy.

Je moderní a přesto krásný. Má atmosféru. Trochu na tom pocitu ale ubírají kolem se tyčící paneláky. Zbývají nám asi tak tři hodiny.

Na poznání a návrat do hotelu pro kufr. Terezina česká paní učitelka čínštiny nám doporučovala návštěvu největšího šanghajského knihkupectví. Dáme si naše oblíbené placky a vyrážíme. Pět pater knih nás dostává. V přízemí právě probíhá jakési autorské čtení. Je narváno.

Procházíme kolem regálů s knihami, stoupáme po eskalátorech, listujeme v titulech, které známe, i v těch neznámých. V anglicky psaných, ve znacích psaných… Tereza kupuje jednu anglickou a dvě čínské ve znacích. Už bez přepisu. Právě posun v psaní a čtení je totiž hlavním cílem tohoto našeho pobytu.

Jedeme na hotel. Bereme kufr. Nechce se nám odjet. Šangaj si nás podmanila… Zcela. Budeme se vracet. Jedna z nás říká, že tady by možná jednou chtěla žít…