Z Pekingu na lyže

Zalyžovat v Číně jsem si chtěla od začátku. Že to ale bude lyžování olympijské, to mě vůbec nenapadlo.  

Přihlásila jsem se na víkendový zájezd jedné místní cestovní kanceláře. Nebyl to žádný výlet pro cizince, ale normální cestovka pro místní.

Tip na ni dostala naše australská studentka s tím, že jedna Číňanka, co umí anglicky bere tenhle víkend pár kamarádu, tak ať se přidáme.

Tak jsme se přidaly.

„Přijedete v džínách a kozačkách a za půl hodiny je z vás vybavený lyžař nebo snowboardista.“

Odstavec 1 – Olympijské lyžování
Odstavec 2 – Údolí kde nesněží
Odstavec 3 – Krásné prázdné sjezdovky
Odstavec 4 – Čína lyžovat teprve začíná
Odstavec 5 – Aprés Ski

Olympijské lyžování

Jelo se do Chongli, což je středisko asi 260 km na sever od Pekingu. Středisko, kde se budou za tři roky odehrávat všechny lyžařské olympijské disciplíny. A o to víc mě to zajímalo. Ale 260 kilometrů? To jako budou lyžaři takhle daleko od centra olympijského dění?

Zdá se to hodně, ale rychlovlak je už ve výstavbě. Bude to pouhých 50 minut. Například v Turíně to byly opravdu tři hodiny. Stejnou dobu jsme jeli autobusem v pátek večer do Chongli i my.Půjčíte si všechno, i rukavice

Adě, která si krom svých kamarádů vzala pod křídla i nás s Indy, jsme předem nahlásily své velikosti, zaplatily každá 450 CNY (cca 1 600 Kč) za dopravu, dvě noci ubytování se snídaní a pojištění pro rizikové sporty, a vyrazily vstříc novým zážitkům.

Ani jedna jsme neřešily, kde budeme bydlet, zkrátka se uvidí, ale vzhledem k ceně jsme očekávaly něco hodně jednoduchého, ale co, budeme tam jen spát.

Byl to ale celkem pohodlný hotel. Asi tak naše dvě hvězdičky, dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou a asijská snídaně. Docela dobrá, s pestrým výběrem.

Veškeré lyžařské vybavení nás už čekalo večer v hotelu. Lyže či snowboardy, boty, helmy s brýlemi, kalhoty a bunda a samozřejmě rukavice.

Vše vypadalo dost slušně a jediné co nesedělo, bylo oblečení pro Indy. Místo dámského L jí přivezli pánské. Jinak padlo všem všechno. Něměnila to, bundu si vzala moji, protože já přijela v péřovce, a dobrou noc. Ráno v 7:30 sraz u autobusu.

Údolí kde nesněží

Vyjíždíme. Včera už byla tma, a tak jsme toho mnoho neviděli.

 

Ačkoliv se na organizaci sportovních akcí už dávno nepodílím (ale na ZOH v Pekingu 2022 bych vážně chtěla), zmocňuje se mě okamžitě takové to zvláštní napětí. Jaké to asi bude.

Staví se tady masivně, fotím snad každý jeřáb, koukám po výlohách, po hotelech, je to docela velké město, žádná úplná vesnice. Občas už je vidět olympijská vlajka, uprostřed města „sochy“ skokanů na lyžích či snowboardistů.

Indy si chce povídat. Sorry, nemůžu, v duchu pořádám olympiádu.

Přemýšlím o dopravě, ubytovacích kapacitách a samozřejmě sněhu. Není tu ani vločka. Ale je mínus jedenáct. Stříkat rozhodně mohou ve velkém.

Vidíme první zasněžené sjezdovky a děla jedou na plný výkon. Přímo v areálu rostou desítky apartmánových domů. Vyjíždíme z města a stoupáme výš.

Všude je strašné sucho, občas míjíme pod kopcem malou vesničku, na zmrzlé zemi sem tam postávají osli. Je brzo, lidi nepotkáváme žádné. Míjíme další lyžařský areál. Sjezdovky nevypadají kdovíjak prudké. Ještě pár zatáček a jsme v tom „našem“ středisku – Thaiwoo.

Není tu největší ani nemá zdaleka neprudší svahy, takový střed, řekla bych podle plánků dalších areálů v Chongli. Je jich tu opravdu dost.

Vystupujeme a já zapomínám na olympiádu a přepínám se do lyžovacího módu. Kabinová lanovka, několik sedaček, prázdné, skvěle upravené sjezdovky. Dole lyžařská škola. Pod lanovkou veliká budova v alpském stylu, se samoobslužnou restaurací, Starbucksem i hospodou evropského střihu, kde večer skončíme u kuřecích křidélek, steaků a Jägermeistera.

Přezouváme se, věci zamykáme do skříňek a kupujeme permanentku. Jeden a půl dne za 600 CNY (asi 2 100 Kč). To zase není úplně málo.

Kromě servisu a půjčovny lyží si přímo tady pod sjezdovkou samozřejmě vypůjčíte i veškeré oblečení. Zkrátka přijedete v džínách a kozačkách a za půl hodiny je z vás vybavený lyžař.

A kdybyste si snad nevybrali v půjčovně, tak přímo v areálu mají své prodejny snad všechny prestizní lyžařské značky.

Bogner, Salomon, Rossignol… dokonce i GoPro, kdybyste snad chtěli zbrusu novou kameru.

Krásné prázdné sjezdovky

Zkoumáme plánek a vyjíždíme. Sjezdovek je tu asi deset, žádné červené, tuhletu barvu Číňané prostě nepoužívají. Mají zelené,což jsou opravdu „placky“, modré a černé. Modré jsou tak někde na pomezí našich modrých a červených a černé jsou zase chvílemi červené a chvílemi dost černé. Sedíme v kabině. Koukáme na vyprahlé okolní hory a na svah pod námi.

Sem tam lyžař, ale spíš úplně prázdno. Krásný „manžestr“. Jediné, co se plní rychle, je prostor pro začátečníky a lyžařská škola. Děti i dospělí, lyžaři a snowboardisté asi tak půl napůl.Jsme nahoře – 2 160 metrů nad mořem. Šíleně fouká a je – 11. Máme na výběr z několika červených.

Indy váhá, lyžovala v životě pouhé dva týdny a výstražná cedule „Jen pokročilí lyžaři“ u sjezdovky, kterou jsme si vybraly, nevěstí nic snadného.

Vybíráme tedy jinou. Je to v pohodě a tak další jízdu zkoušíme i tu pro pokročilé, která má ale také modré značení. Zvládá ji, ale dole se rozdělíme a jezdíme už každá zvlášť. Dávám si černou, pak další a další modré. Za dopoledne zvládnu projet všechno a není to vůbec špatné.

Jasně, s Alpami byste tohle středisko rozsahem asi srovnávali těžko, ale nudit se tady rozhodně nestihnete. V poledne mířím do restaurace.

Výběr je velký. Od tradičních nudlí přes polévky, zeleninová jídla či steaky až po ovoce a zákusky evropského typu. Jídelna je hodně velká, sesedáme se k jednomu stolu, vyprávíme si zážitky. Britský pár Ben a Tess strávili dopoledne ve snow parku.

Vyblbli se. On na prkně, ona na lyžích.

Čína lyžovat teprve začíná

Po obědě se chvíli jenom tak plácám na svahu pro začátečníky a pozoruju dění. Lyžování i snowboarding jdou opravdu  do módy.

Jak se později dočítám, je to organizované ze shora. Čína se rozhodla mít do ZOH miliony aktivních lyžařů a snowboardistů – ti hodně padají, proto je potřeba se chránit.

A to Číňané pojali zase tak trochu po svém. Sety chráničů obsahují „polštář“ na zadek a samozřejmě ochranu kolen.

Neobyčejné – plyšové želvy, berušky či pandy… Je to legrační a zdaleka to nenosí jenom děti. Ostatně uvidíte na fotkách. Instruktoři jsou Čínané, ale vidíte i pár Evropanů.

Jsem tam asi tak čtvrt hodiny a odchytává mě jakýsi muž. Představí se jako Vincent. Je napůl Ital a napůl Angličan. Provozuje tu lyžařskou školu. Nechtěla bych učit? Můžu začít hned. Ubytování a jídlo zajištěno! S díky odmítám, ale červíček začíná tak trochu hlodat, byla by to fajn možnost, jak nakouknout Číně zase o něco víc pod pokličku.

Že bych si tady za rok třeba měsíc střihla? Asi můžu, další nabídku, tentokrát od konkurenční, švýcarské, školy dostávám během pár minut.Tak radši mizím na „své svahy“.

Vítr se utišuje, střídám kabinu a sedačky, bavím se s lidmi. Koncentrace Číňanů, co umí anglicky, je tu nepřekvapivě vysoká. Mluví mladší i starší. Ti mladší obvykle naprosto plynně a podle přízvuku zpravidla dokážete odhadnout, jestli studují či studovali v USA nebo v Evropě.

To mě zajímá. Některé vyslali rodiče do zahraničí už na střední, jiné až na vysokou školu. Někteří se plánují do Číny vrátit, jiní už chtějí venku zůstat, někteří nevědí. Žádná skupina úplně nepřevažuje. Obory studují nejrůznější.

Aprés Ski

V 16:30 je konec. Lyže nechávám v hlídaných stojanech (ne že by to bylo potřeba, přes den jsem je nechávala kdekoliv, stejně tak, jako většina lidí) a beru si od „šatnáře přes lyže“ kolečko s číslem 156 a lyže mám do rána uložené. Zdarma.

Mířím do „Brew Housu“, kde už si ostatní dávají pivko. Přidávám se k nim. Personál restaurace je mezinárodní. Číňané, ale i pět cizinců, mladí lidé ze západní Evropy.

Také většina hostů, co se tu na Apré ski sešla, je z Evropy či USA. Hraje živá kapela, číšníci roznášejí piva, pizzy a steaky, hostesky zase Jägra. Kde že to jsme? V Itálii? V Rakousku?

Těžko říct. Sjezdovka před oknem svítí chvíli modře, chvíli červeně a žlutě. Je nám fajn. Asi v 11 voláme taxík a vracíme se do hotelu. Ráno vstáváme všichni trochu z tuha, ale dáme to. Venku je – 22. To se probudíte jedna dvě. Azuro, manžestr, bezvětří.

Krása! Jezdím co to dá. Ve 13 máme sraz na jídlo, odevzdáváme permanentky i vybavení. Na eskalátoru potkávám Vincenta. „Nerozmyslela sis to s tím učením?“ Ptá se. Nerozmyslela. Naposledy ale v Chongli rozhodně nejsem!