Náš život s čínskou rodinou      

Je poslední srpnové ráno.  Naše čtyři velké kufry mizí v kufru nevelkého auta, které mě a moji patnáctiletou dceru Terezu veze do našeho pekingského domova.

K čínské rodině, kterou pro nás vybrala jazyková škola LTL Mandarin School, kde bude Tereza příští čtyři měsíce studovat čínštinu a já pracovat v marketingovém oddělení.

V Pekingu jsme už byly několikrát, a tak jsem předodjezdové informace od školy, které jsme obdržely v květnu, vůbec neřešila.

Kdyby ano, zjistila bych, že jejich součástí je i dotazník s požadavky na naši čínskou rodinu a nejspíš ho vyplnila. Dva dny před odjezdem to bylo ale už zbytečné. A co, škola nám určitě vybrala dobře.

Řekla jsem si, že budeme bydlet někde v byznys čtvrti, kde sídlí  LTL Mandarin School. Představovala jsem si prostorný byt, asi tak v desátém či vyšším patře, s výhledem na osvětlené mrakodrapy okolo.

„Tohle je prý opravdu náš domov!“

Náš řidič ale vyjel z hlavní silnice a vjel mezi podivné malé domečky, částečně zděné, částečně postavené z vlnitých plechů, zbytků plotů či překližek.

Lidé posedávali na židličkách před vchody, všude viselo prádlo, pobíhali psi, hrály si děti. Taxikář kamsi volal. Zabloudil a ptá se na cestu, pomyslela jsem si.

Čínsky totiž neumím. „Mami, říká, že už jsme tady, “ přeložila mi telefonát dcera a jedním dechem sdělila řidiči, že tady jsme rozhodně špatně. Cosi jí odpověděl a stejné věty si vyměnili ještě jednou. „Tohle je prý opravdu náš domov,“ přeložila mi znovu Tereza.

To už k autu přicházel starší manželský pár. Naši domácí. Tak je to pravda, bydlíme v klasickém starém čínském hutongu.

V domě bez oken, kde jediným zdrojem denního světla a čerstvého vzduchu je prosklená střecha chodby.  V domě, kde se o miniaturní koupelnu dělí sedm lidí, a až začne mrznout, tak bude nejspíš mráz i uvnitř, protože o izolaci tady rozhodně nemůže být řeč. Zvládeme to?

Když neumíš čínsky, pomůžou ti plyšáci

Odpoledne vyrážíme do centra. Potřebujeme civlizaci a 21. století, říkáme si s hraným úsměvem a předstíraným nadhledem, když vstupujeme do našeho oblíbeného Starbucksu, kde jsme mívaly sraz skoro každé odpoledne před dvěma lety, kdy byla Tereza v Pekingu na jazykovém kurzu poprvé.

Chodíme ulicemi, užíváme si velkoměsto až do tmy a pak se vydáváme zpátky domů. Z hutongu k metro nás odvezli naši domácí. Jak ale najdeme náš domov teď? Ve spleti úzkých a spoře osvětlených uliček se nemáme šanci vyznat.

A je to vůbec bezpečné?

Chodit tam takhle v noci samy dvě? Začínají se nás zmocňovat obavy. Píšeme naší hostitelce, a když na nás u metra opřená o kolo doopravdy čeká, mám takovou radost až ji obejmu. A přesně v ten moment se všechno změní. Už vím, že u nich nám bude dobře. Hutong nehutong.

Doma už byla celá rodina. Slečna babička, jak jsme paní Jiao začaly pro její mladistvost brzy přezdívat, naservírovala skvělou večeři a její manžel nalil všem dospělým skleničku opravdu pekelné rýžové pálenky.

Rozproudila se konverzace, Tereza překládala a šestiletá Xiao Yu po nás trochu stydlivě a hodně zvědavě pokukovala. Jak už víte, čínsky neumím.

V rodině zase vůbec nikdo neuměl anglicky. Řeč ale ze všeho nejméně potřebují malé děti. A tak zatímco si Tereza povídala s dospělými, my se Xiao Yu jsme si vystačily s plyšáky a slovíčky typu dog a bear.

Za chvíli už jsme hrály na schovávanou a ráno u snídaně na sebe spiklenecky mrkaly.

Rodiče Xiao Yu už byli v práci, elegantně oblečená a jemně nalíčená slečna babička posadila malou na nosič svého kola, obě nám zamávaly a vyrazily do školy. Dědeček připravoval noty a čekal na svého učitele hudby.

Od zděšení k domovu

My jsme se rozhodly prozkoumat hutong. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, že až budeme v lednu odjíždět, potečou slzy, nejspíš bychom se mu vysmály.

Viděly jsme prostě jenom domky ze všeho možného, nepříliš čisté uličky, anonymní tváře, zaprášené obchůdky, kam bychom za nic na světě nevkročily, a taky smradlavá veřejná WC.

Některé domky tady mají vlastní koupelnu, ale mnoho žádnou sociálku nemá. Jsou společné, vždy u všech vchodů do konkrétního hutongu.

A to jsou místa, kolem kterých se nám neprocházelo dvakrát dobře, protože tam bylo cokoliv (kromě vůně připravovaného jídla) cítit – a touto dobou už nejspíš ani není, protože na podzim všude postavili toalety nové.

„Prádlo se suší před vchodem na šňůrách či ramínkách.“

Na první pohled bylo jasné, že lidé tady hodně žijí „na ulici“ – prádlo se suší před vchodem na šňůrách či ramínkách, u vchodu zpravidla visí mop a smeták na „dovnitř“ a na ven.

Mnozí večer vynesou ven stůl, na něj dají plynový vařič, krájí zeleninu a maso a připravují jídlo, které pak společně s rodinou na sedátkách před domkem také snědí.

Voda z kohoutku se používá na vaření i čistění zubů, ale pitná úplně není, také si nejsem jistá, že ji mají zavedenou všichni. Na každém rohu jsou proto automaty, kam si místní jezdí s barely a vodu si napouštějí.

Navzdory tomu, že všechno vypadá na první pohled tak nějak „ušmudlaně“ a zaprášeně, při bližším prozkoumání a každodenním pobytu zde zjistíte, že obyvatelé hutongu jsou velmi čistotní.

Zametají ulice, perou snad každý druhý den a taky třídí odpad. A možná že nemají sociálku, ale rozhodně mají doma wifi a většinou i klimatizaci. To je přeci jenom jednodušší zařídit než zavést vodu.

Před mnoha domy najdete osázené květináče nebo maličké „předzahrádky“ s okurkami či dýněmi.

Maso z ulice aneb Nebude nám špatně?

Po úzkých uličkách jezdí malé „tuktuky“ s uklízeči, a také kola s vozíky, z nichž se prodává všechno možné.

Maso, ovoce, mouka… Když jsem poprvé viděla, jak slečna babička kupuje od pouličního prodavače maso a představila si, že tohle budeme jíst, vyděsila jsem se.

Ale když pán maso odkryl, bylo čerstvé, vypadalo krásně. Hlavně večer skvěle chutnalo a samozřejmě nám po něm nic nebylo.

Hutong a jeho obyvatele jsme měly den ode dne raději. Z anonymních tváři se brzy stali sousedé, s nimiž jsme zapředly hovor.

Byly jsme zvědavé na to, jestli ještě zastihneme v parku muže, kteří venčí zpěvné ptáky v klecích. Zajímalo nás, jestli pánové před bistrem budou dneska hrát šachy, nebo dají přednost kartám.

Obdivovaly jsme paní, která večer co večer vařila přímo na ulici jídlo asi tak pro dvacet lidí, a pak i v mrazu myla nádobí rovnou venku ve škopku. Každé ráno jsme se těšily na Marmara, nejsympatičtějšího voříška na světě, který se pokaždé nutně potřeboval pomazlit a chvíli poblbnout.

Postupně nás přestalo překvapovat, když kolem na skútru projel muž ve skvěle padnoucím elegantním obleku, protože už jsme věděly, že pracuje v bance a zdaleka není z místních jediný.

Nepřišlo nám už divné, ale naopak jaksi mile domácké, když jsme ráno cestou na metro potkávaly lidi ve fleecových pyžamech s ručníkem přes rameno, jak jdou na společné sociálky.

Rády jsme si ve stánku koupily koblihu, které bychom se před měsícem ani nedotkly, protože by nám rozhodně bylo špatně. Těšily jsme se na pána, co rozvážel ovoce, protože bez pomela, mandarinek a čerstvých datlí by žádný náš večer nebyl úplný.

Stejně tak, jako by nebyl úplný, kdyby si tatínek v deset večer neuvařil čaj a nepustil po stole na procházku svého cvrčka, kterého celý den nosil u sebe ve speciální „krabičce“ z vydlabané dýně.

Hutong jako životní styl

Zjistili jsme, že to, že někdo bydlí v tomhle starém polorozpadlém hutongu není znakem chudoby, jak jsme si původně myslely, ale že je to prostě životní styl.

Můžete mít skvělou práci, velké auto a dětem platit spoustu kroužků, a přesto bydlet právě tady.

Nicméně tenhle tradiční životní styl pomalu mizí. Hutongy nahrazují moderní sídliště nebo procházejí rozsáhlými rekonstrukcemi a jejich tvář se výrazně mění.

Mohlo by se zdát, že v novém bude místním lépe a mladým nejspíš i je, protože mnoho lidí mezi dvaceti a třiceti v hutongu nepotkáte.

Většinou tu žijí buď vícegenerační rodiny, v nichž se prarodiče starají o vnoučata, zatímco rodiče od rána do večera pracují.

Ti starší by své příbytky opouštěli určitě jen velmi těžko. Jsou zvyklí žít venku, mít svoje předzahrádky, vařit v otevřené kuchyni na ulici, a pak si s večeří sednout na bobek nebo na stoličku před vchod a najíst se spolu se sousedy.

Ti, co jedli dřív, už vedle hrají šachy, učí děti jezdit na kole nebo sledují na tabletu film. Tenhle komunitní život nikdy nejspíš nenahradí rozlehlý byt se dvěma koupelnami a velkými okny. Jsem ráda, že jsme měly příležitost nahlédnout přímo v hlavním městě pod pokličku klasické staré Číně.

Že jsme poznaly úžasnou rodinu, která už z našich životů nejspíš nikdy nezmizí, protože už to není jenom tak nějaká rodina. Je naše. Naše skvělá čínská rodina, kterou určitě zase brzy navštívíme. Stejně tak, jako ona nás